Tak jsem zpět! A jsem opět na začátku.

Opět v bodě, kdy budu musel napnout síly, abych znovu doplavala loď, ze které jsem opět přepadla přes palubu, při náhlé bouři, zrovna když už jsem měla kormidlo pevně v rukou a nabírala na rychlosti… „Taková je holt život.“Jak říkával můj dědeček, budiž mu země lehká. Ano, taková… Zemřel v době, kdy jsem v rámci své přeměny a odhodlání v nový život, kormidlovala svou loď ze šuplíku.

V době, kdy jsem chtěla rovíjet projekt Vědomého psaní a měla tvořit e-book. V době, kdy jsem se ocitala mimo domov a vše dělala ve volných chvílich dceřina spánku z Bratislavských, nebo Holešovských hřišt. Kdy už za mnou domů mířil kokos,  jakožto povzbuzení od týmu online kurzu v rámci něhož svůj web a e-book tvořím. Jsem však na místo pendlování zpět do Bratislavy za partnerem,  mířila s rodinou za babičkou do Prahy a místo e-booku zápíjeného kokosem, začala psát smuteční řeč.

Dva dny po dědově smrti, za mnou, už v Praze, přišla ráno máma oznámit mi: „Už tam vlítli.“ Při snaze obléct mou malou chobotničku, jsem neměla čas se zamyslet a jen odvětila: „Kdo? Kam?“ „Rusové na Ukrajinu.“ řekla máma. A tvářila se tak, jako jsem se já cítila… Už tak, toho bylo dost…

Myslela jsem na babičku, která v šedesátém osmém jezdila s kočárkem mezi tanky. Šokem přišla o mléko a musela shánět sunar. Propojila jsem si to s mámou, tedy babiččinou dcerou, která si později v nejistých dnech čerstvě vypuklé revoluce vezla z porodnice v osmdesátem devátem mě. Vezl jí tehdy, tedy mou mámu společně se mnou, právě dědeček.

Přivezl nás z Motolské porodnice k nim domů.
Zatímco děda v autě mámě řekl, co se stalo. Babička, když otevřela dveře bytu na mámu hned mezi dveřmi rovnou vyhrkla: „To je jak v šedesátýmosmým. – Hlavně neztrať mlíko!“
Pak jsem si vzpomněla i na sebe sama před rokem, kdy jsem za dob nejsilnější vlny pandemie a restrikcí, kdy se uzavírali okresky, rodila svou dceru a někteří mi už jen říkali: „No lepší dobu sis opravdu nemohla vybrat…“

Teď, za války, kdy umřel děda, pratáta, prvního dne okupace Ukrajiny, jsem tedy prostě jen, svou roční holčičku vzala ven a šla se s ní projít. Trávit s ní čas na hřišti, mezi dětmi s vděčností, abych přesto všechno byla přeci jen šťastná za to, že se mi poštěstilo ji mít. I vůbec za to, že se zatím můžeme jen tak být.

Myslela jsem na všechny ty mámy s dětmi, táty, mladé muže a ženy a babičky a dědy v zemích, kde se zase válčí a umírá, hoří tanky a snažila se necyničtět z toho, jak se ten kruh života zase opakuje, jak se stahuje a uzavírá? Abych nakonec začala doufat, že to v kruhu neskončí, ale že se snad tento cyklus přehoupne spirálovitě výš, dál, i hloubš do šťastnějších časů.

Zatímco má máma, ten den na své přání trávila osamocený čas s ovdovělou babičkou a já se procházela se svou dcerou, nakonec jsem začala být ráda, že se aspoň tohodle děda už nedožil.

Následovaly ještě přesuny z Prahy do Holešova. Z Holešova do Bratislavy a teprve potom zpět do naší vesnice. Zde na mě, na zídce čekala hromádka balíčků.
Mezi nimi i kokos a dědovo parte.
Otevřít kokos jsem nemohla.
Dopsala jsem smuteční řeč.

Dívala se na bombardovanou Ukrajinu ve zprávách a svou holčičku, které jsem se nyní, příliš dlouho nemohla věnovat, jak by si zasloužila. Přitom si nedovolovala mít příliš velké výčitky, jelikož jsem v tu chvíli byla vděčná, že má se mnou, a s námi všemi, snad, jen těžké období, a nemusí se nechápavě tísnit v krytu.

Byl pohřeb dědy.

Po něm, i v tak těžkém období a krušných dnech, jsme byli pořád zbalení a připravení vyrazit, ani ne domů, ani za prací. Tentokrát ke kamarádce na zimní prázdniny.

Nechtělo se mi. Nejprve jsem to chtěla zrušit, ale paradoxně jsem neměla sílu na to, to vykomunikovat a tak se naše rodinně pracovní cesty mezi Prahou, Holešovem a Bratislavou nakonec završili na dlouho předtím plánované, a po dlouhé době si konečně dopřáté dovolené na horách u kamarádky. Kokos jsem zabavila sebou.

V bílém, dlouho si nedopřávaném klidu, se mi všechno mísilo. Zdály se mi sny o tom, jak žije babiččin pes Dykouš, asi z touhy potom, aby se snad necítila sama, ačkoli už je také dávno ve věčných lovištích. A taky můry, které nyní nejspíš máme všichni.
Kamarádka učí na lyžích. Sbalili jsme tedy naši holčiku i kokos a vyrazili za ní na svah.

Nakonec mi připadalo vtipné, že se ten kokos za mnou a se mnou táhl až sem. Do hor.

Otevřeli jsme ho s partnerem a mou dlouholetou přítelkyní při západu slunce.
Sáli jsme jeho sladkou šťávu, kterou dcera ochutnávala poprvé, jako nektar života a přitom nás osvicovalo zlatavé slunce, zatímco jsme jinak mrzli.

Vnitřek kokosu jsme rozlouskli až na chalupě sekyrou.
Snad nás jeho dužina posílí a posune do nového cyklu, který právě započíná…

Den poté, jsem pak prostě prospala, snad abych na to znovuzrození nabrala síly.
A ten ještě další, jsem konečně věnovala s vděkem už jen rodině, v myšlenkách s dědou i utrpením celého světa, avšak svým způsobem přece šťastná, už jen z možnosti radovat se že života právě dnes.

V době, kdy je smrt všude kolem, je nakonec povznášející pít kokosy na sněhu.

Chcete si ode mě něco i poslechnout? Stáhněte si audio povídku z mého pera i hlasu zDARma zde>>.

P.S.: Pokud se Ti článek líbil a chtěl*a bys ode mě další, nebo bys mě rád*a podpořil*a i v mém dalším tvůrčím usilí staň se mi patronem či patronkou přes tento odkaz, nebo tlačítko níže:

Become a Patron!