Aneb, na co už přezrál čas?

O tom nějak-někde publikovat jsem se v minulosti něco napřemýšlela, ale nekladla jsem si ke všemu náhodou příliš velké překážky? Nevěděla jsem jak a kam a co posílat a celý proces toho dostat se do tištěných médií nebo nakladatelství, či publikování na internetu, se mi dlouhou dobu zdál nemožný, velice náročný a nepřekonatelný.

Teprve při studiu Literární akademie mi vyšlo všehovšudy pár článků v tištěných médiích a když jsem něco občas „publikovala“ na webu, byly to nejčastěji příspěvky, komentáře a hlavně reportáže z kulturních akcí, nebo cest do zahraničí a to ještě pod pseudonymem.

I v tomto přispívání jsem však začala ztrácet smysl, jelikož se mi to zdálo jako plácání se na hladině, kdy se k obsahu dostane většinou jen úzký okruh lidí a pak se pod nánosem dalších příspěvků článek ztratí, v závěru i z mého povědomí.

Uvažovala jsem tedy mnohokrát o tom, že bych si měla zřídit blog, kde bych si, když už nic jiného, alespoň udržovala nějakýs takýs přehled a kontinuitu.

Jednou jsem to dokonce i udělala, založila jsem si jej pro účel reportování z naší cesty z Česka do Norska na kole pro přátele. Opět pod pseudonymem, což by bylo téma na jiný článek. Z tohoto blogu však zůstalo jen nedokončené torzo.

Už od počátku jeho tvoření mi totiž nevyhovovalo vědomí, že se mé blogové příspěvky, či literárně-reportážní příběhy z cest vlastně nachází na platformě, nad níž mám jen omezenou kontrolu. I tam jsem měla pocit, jako by se mi tak nějak vytrácely úměrně do té míry, do jaké jsem byla na blogovém médiu hostkou.

Tehdejší blog na medium.com zůstal tak nějak nedokončený (i z jiných, především studijních důvodů). Ovšem, teď se mi naskýtá příležitost při „výstavbě“ vlastního webu, na vlastní doméně, spravovat svůj vlastní blog – teprve(?) – už(!) nyní.

Zde konečně snad najdu tu relativní svobodu, kterou jsem si v publikování svého psaní asi vždy vysnívala…

Říkám si a chystám se psát první článek.

Ale překvapivě se potýkám s jakýmisi ale!

Najednou je mi to celé trapné a začínají se mi vynořovat různé negativní myšlenky, jako třeba:

• „Dneska už snad nikdo seriózní blog nepíše.“
• „Měla bych raději psát knihu.“
• „Jedině tištěné články jsou relevantní.“
• „Kdo jsem já, abych o čemkoli psala?“
• „Vždyť to nikdo nebude číst.“
• „Na čtení blogu už dnes dávno nikdo nemá čas…“

Ale, jelikož už všechny tyto strašáky a odrazovače znám v podstatě odkudkoli, do čeho se zrovna pouštím, začala jsem chodit za tyto myšlenky. A vydat se po stopách jejich příčin, abych snad vypátrala spouštěč tohoto negativního řetězení se.

Začala jsem si v sobě hledat, co je za tím. Zvědomovat si:

„Čím to, že se mi nechce psát na blog, když jsem si vždy tolik přála mít tuhle možnost? – Být v psaní relativně nezávislá?“ ptala jsem se sebe sama a mysl začala vyjevovat jeden skrytý, starý a stále ne dost dobře sebe-překonaný nános…

Ukrýval se v samotném tom slovu b l o g.

B l o g  mi zkrátka ukrýval nějaký  B L O K.

Evokovalo mi to něco nechutného…

Šla jsem  přímo po tom odpuzu, plynoucím z onoho slova.

Něco blobtnajícího.

Nebo přímo spojeného s dávením se, s… No… Ano…

Něco jako ble.

A taky s bl-bostí a bl-bostmi…

Určitě v tom nemůžu být sama, jelikož se často setkávám s tvrzeními, či komentáři typu: „To zase někdo jednou něco vyblil na blog.“ I když současná pozornost tohoto typu a těchto výtek se hojně přesunula spíše směrem k facebooku.

Každopádně přitom hloubání začínám tušit, že to, proč se mi psaní prvního článku na blog totik nechutilo, mohlo mít hlavní spojitost hlavně s jeho fonetikou. Se zněním toho slova…

Uvědomila jsem si, že je pro mě v přeneseném smyslu blogování také stále něco hloupého, nechutného, neseriózního a dětinského.

Aha!

Jak to v sobě teď zaléčit?

Pokračovala jsem v úvahách…

A začala googlit etymologický význam tohoto slova, abych si snad ozřejmila jeho ryzí význam a narazila jsem na rozhovor pro Český rozhlas Adama Javůrka, který se blogovou problematikou dlouhodobě zabývá a zde vysvětluje, že se pojmenování blog „nejdřív objevilo v roce 1997 a je to vlastně spojení dvou slov: „web“ a „log“. Tedy webový „log“, deníček, nebo původně i lodní deník, záznamník.“

Což už je něco, co ve mě předchozí dávivost začíná rehabilitovat ve prospěch příznivějších asociací.

Zároveň si v tu chvíli také vzpomenu, že podobnou rehabilitací jsem si už také dříve jendou prošla.

Došlo k ní především na výměnné studijní stáži ve Finsku, kde jsem se v rámci dvou předmětů, a sice Zahraničního reportérství (Foreign reporting) a předmětu Setkání s médii (Meeting the media) s blogy setkávala docela často.

Nezávisle na sobě jsme v rámci těchto předmětů dostali v jednom za úkol zmapovat domácí žurnalistiku méně známé lokality a v druhém si připravit fiktivní výstup do televizního intervia z pojetí námi obdivovaných osobností.

Jedna ze spolužaček ve svém interview vystupovala za Malálu Júsufzaj, pákistánskou dívku, která byla postřelena Tálibánem v souvislosti s tím, že v jedenácti letech psala blogové zápisky na webu Urdské BBC o svém prožívání ohledně zamezování přístupu pákistánských dívek ke vzdělání.

Tehdy, kdy už jsem měla konečně příležistost a anglické dovednosti na to, abych si její blogové příspěvky mohla vyhledat a také přečíst, jsem pak po výuce neváhala ani chvilku a hned se doma pustila do rešeršování.

Vzpomněla jsem si, jak na mě při četbě zápisků této pákistánské Anny Frankové dolehlo, jakou může mít blog obrovskou sílu.

I když to byl totiž právě tento blog, kvůli kterému byla Malála Júsufzaj vyhledána a kriticky zasažena střelbou do hlavy. Byl to právě její příběh, který dokázal přiblížit život všech utlačovaných dívek v její zemi a ukázat z vnitřku, co se v dané lokalitě aktuálně děje.

Možná to mohl být i tento blog, který Malálu nakonec spasil, jelikož jí byl po jejím zásahu zajištěn transport do Velké Británie, kde se uzdravila. Nedlouho po své rehabilitaci se Malála stala symbolem a bojovnicí za práva dívek v přístupu ke vzdělání a nositelkou Nobelovy ceny míru.

Její odvaha, příběh, vyplývající z několika blogových příspěvků, pomohl a pomáhá přibližít nespravedlnost, která v přeneseném smyslu může být páchána kdekoli na světě, kde se znemožňuje rovný přístup ke vzdělání…

A já tu teď váhám psát na svůj blog, říkám si, když vzpomínka dozní.

Přitom tenhle studijní zážitek a četba tohoto blogu mě tehdy v minulosti definitivně přesvědčily, že na blog nedám dopustit.

Co mám tedy za problém?

Ptala jsem se dál…

Vždyť další ozdravná přesvědčení přicházela v doprovodu v rámci předmětu Zahraniční reportérství, kdy jsem měla přednést svůj reseršní výstup ohledně mediálního pokrytí nejmenší země světa Nauru. A i zde se mi tehdy potvrzovalo, že síla blogů tkví právě v jejich relativní dostupnosti odkudkoli, komukoli, kdo se do nich bude ochoten začíst.

I skrze ně jsem se při studiu Nauru dostala hlouběji do uprchlické problematiky. I zde bylo neocenitelné mít možnost číst autentické informace přímo od lidí, kteří dané události v danou chvíli prožívají a bylo také alarmující a poučné všímat si, jak se cenzura může projevovat i v tak vyspělých zemích jako je Australie. Ta se problematiku stavu uprchlického kempu v Nauru snažila držet pod pokličkou, kvůli čemuž svět neměl o žalostném stavu uprchlíků umístěných v zdejších kempech takové ponětí, jaké by nejspíše měl mít.

I dnes při konfliktu na Ukrajině (a kdekoli jinde na světě) je každý autentický příspěvek místních důležitým svědectvím proto, aby křivdy nebyly lživě přecházeny, ale snad spravedlivě napravovány, jak to bude jen možné.

A přesto já, když můžu, najedno nemůžu psát?

Bylo zřejmé, že jsem si znovu ujasnila, proč i já jsem chtěla mít možnost psát blog a tak se mi jeho pojmenování spolehlivě očišťovalo od blobtnajících asociací.

Co, ale tedy zbývalo?

Ach, ano…

Malost… Malost, vím už. Vždyť přeci i v tom nejmenším Nauru se přeci musí něco dít proto, aby se o tom dalo psát. Téma znemožňování přístupu ke vzdělání je přeci natolik závažné, že je nutné a potřebné o něm psát. Ale jaký smysl dává psát jen o psaní? A zbůhdarma? Říkám si já.

A tak jsem se zas nachytala na pochybách. A musela si znovu přimomenout svá dosavadní poznání… A svou víru…

A sice, že já přeci nevěřím na to, že by byl jeden příběh menší než jiný. Protože každý příběh stojí za to, aby byl sdílen, vyprávěn nebo zaznamenán. Protože věřím, že každý příběh může někomu něco přinést, nehledě jak „malý“ je, nebo nehledně na to, jak „malému“ počtu lidí, recipient-ů/ek, poslučač-ů/ek, či čtenář-ů/ek to bude. Protože přeci ne každý příběh musí být pro každého. Nebo dokonce spíše naopak, ne každý článek opravdu JE pro každého.

Každý a každá potřebujeme jiné příběhy. Jelikož každý a každá v životě řešíme něco nám specifického, jelikož jsme individuality. Bohu dík.

A tak, protože ve finále, podobně jako v jakékoli jiné tvůrčí práci, i při psaní věřím, že ať je téma „sebenepatrnější,“ pro ty kdo jej vyhledávají a potřebují, bude nedocenitelné.

A tak se mi překročit svůj vlastní stín a napsat první článek, podařilo.

A dokonce napsat i druhý, a zde Ti předkládám další.

Možná k pobavení, možná k Tvé vlastní inspiraci a k Tvému povzbuzení nedat na strachy, ale raději jít po nich a ozřejmit si své vlastní bloky ve svém tvoření, jelikož nebudou-li překonány, nepohneš se z místa a proto Ti v tom ráda budu povzbuzením.

Neboť i já si to vše neustále znovu musím připomínat. I proto jsem dnes vděčná, že se konečně dostávám i k tomu, o tom všem napsat a to dokonce rovnou na ten svůj „vlastní blog,“ jako mementum kontinua a doufám, že si Tě tento článek najde, jeli Ti jen třeba.

Ať už se Tvé tvoření týká čehokoli.

S láskou,

Kateřina.

P.S.: Pokud ode mě chceš dostávat novinky i o dalších nových článcích, nech si zaslat mou audio povídku zDARma a dostaneš se tak do mé databáze, ze které Ti budou chodit i upozornění na nové články. Povídku si pak můžeš poslechnout kdykoli později, nebo hned :).

P.P.S.: Pokud bys mě rád*a podpořil*a v mém dalším tvůrčím usilí jinak, staň se mi patronem či patronkoou skze tento okaz, nebo tlačítko níže:

Become a Patron*ess!