Nejranější dohledatelný příběh? A jaký je ten tvůj?

Tak tohle zdá se být můj zcela první dohledatelný příběh, který jsem sama vytvořila :).

Tento obrázek mi věnovala má máma k narozeninám, snad ještě někdy předtím, než jsem studovala na FAMU. Je to zvláštní pocit dostat nazpět něco, co jste sami vytvořili, navíc po takových letech, kdy jste na to docela zapomněli. Je to jako dostat nazpátek kus sebe. Jakoby se vám navrátila zatoulaná kulička dětství, kterou jste vytratili z pytlíku vzpomínek.

Slavili jsme na Žižkově v našem spolubydlícím bytě, a já nejenže pocítila silný záblesk vděčnosti nad tím, že někdo něco takového – tak dlouho – uchovával.
Má máma!
A zároveň o tom celou tu dobu věděla.
Ona to, když nastala vhodná příležitost, ještě při tom všem vynesla nazpět na světlo. Máma je prostě neuvěřitelná!

Celým tímhle cyklem, kterým si obrázek v mém zapomenutí a v mámině úkrytu a jakémsi vyšším plánu prošel, ho navíc máma obdařila o další příběh a dala mu a tomu celému příběhu mého života ještě další význam a smysl.

Ve chvílích, kdy jsem se s setkávala s mnohými výzvami a krizemi, kdy jsem pochybovala o svých kvalitách, možnostech, schopnostech, i o tom, zda jsem ve správný čas na správném místě, či zda opravdu následuju „své poslání.“ Byl takový navrátivší se obrázek z dětství opravdovým zjevením. Darem. Dívala jsem se na tu svou dětskou pastelkovo – razítkovou malovánku a zatímco jsem v tom obrázku pomalu rozpoznávala sebe, své tahy a usilí. Uviděla jsem v něm vlastně i něco, o co většina z nás později při studiu na FAMU usilovala.

Něco, co vykazovalo známky nejen črty, ale už i příběhu, či scénáře, scénosledu, nebo komixu, či storyboardu k filmu. Něco, co se zdálo být docela funkčním, uzavřeným dílem, neboť nejenže v obrázku lze vysledovat takzvaný dramatický oblouk, ale navíc, jak by jistě řekl někteřý z pedagogů „jeví i známky dovršenosti“.
Tedy dobře rozpoznatelného konce i se závěrečnou a katarzní pointou.

Tehdy při obdržení tohoto dárku jsem byla obklopená svými blízkými, dívala se na obrázek a nořila se hloubš a hloubš do vděčnosti nad tímto znovunalezeným pokladem, díky kterému jsem náhle mohla mnohé pochopit a nazřít z úplně jiné perspektivy… Z perspektivy někoho, kým jsem byla, když jsem tento obrázek tvořila. Z perspektivy někoho, kdo měl malé sny a zatím ani neměl potuchy, kterými stezkami si je nakonec bude chtít plnit…

Najednou jakoby můj, tou dobou nejspíš studiem na Literární akademii obtěžkaný a k přijímačkám na FAMU se upínající život dával vyšší smysl. Protože se má pozornost zastavila a upoutala na jeden malý, zdánlivě nepatrný a nepodstatný moment autorského tvoření své minulosti, avšak nyní, tak symbolicky při narozenínách v celém kontextu svého dosavadního životním kontinua. Díky čemuž jsem prostřednictvím tohoto obrázkového zjevení dostávala najedou vlastní sebe-potvrzení toho:

„Jistě. Dává smysl být tam, kde jsem právě nyní. Vše je v pořádku… Je třeba jít dál…“

Neboť ve chvíli, kdy jsem viděla něco, co jsem udělala už dávno a co už tehdy dávalo určitý smysl, jsem k sobě samé v minulosti, ale i nynější pocítila něco jako respekt. Za to, co jsem zvládla v minulosti. Za to jakou cestu k vlastní tvorbě už jsem ušla do současnosti… Za to, že se svou cestou tvorby stále snažím jít v přítomnosti i budoucnu.

Tento už zežloutlý artefakt mě začal přenášet v časoprostoru i v hmotě, jelikož jsem si v tu chvíli nacítila svoje tehdejší tělo! Zbytněla jsem zpět v celém tom momentu! Cítila jsem své dívčí vlasy na ramenou a pod ploskami nohou k ponožkám se přilnávající koberec. V našem bývalém dětském pokoji, kde výhled z oken mířil na úroveň železničního mostu.

Některé detaily jsou sice mlhavé jako ve snu. Tuším třeba, že brácha byl tak mlhavě nepřítomný, nejspíš ve škole, ale nejsem si jistá, jestli třeba nemohl pracovat u stolu? Myslím, že ne, že tam nebyl. A bylo mi to líto. A myslela jsem na něj, že mi chybí. A já byla uprostřed pokoje s velkými tlustými pastelkami, na které potřebujete velké ořezávátko, ale které tak krásně sytě barví a dobře se drží, a chystala se vytvářet své dílo na velký, obrovitánský papír, nepředstavitelných rozměrů… Tento svůj obrázek…

Při jeho tvoření jsem si dávala pauzy a odbíhala za mámou do kuchyně. Vařila zády k puštěné televizi a občas se na mě podívala a řekla: „Už to bude… vydrž. Už to brzy bude,“ jak říkávala, když jsme ji, třeba i s bráchou, chodili okukovat na střídačku a příliš často.

Vtipné je, že když teď o tom píšu, nepamatuji si přesně, ke kterým, tedy kolikátým svým narozeninám jsem tento, navíc zarámovaný(!) obrázek dostala. Bylo to možná někdy po návratu z Indie? V meziročí mezi ukončováním Literární akademie a hlášením se na FAMU?

Těžko říct. Musím se zeptat mámy.

Nyní si nevybavuji tak přesně pozadí svého života před pár lety, kdy jsem obrázek k narozeninám dostala nazpět. Avšak až zázračně přesně si pamatuji na všechno kolem jeho tvoření tou dobou. A snad i na motivaci toho proč jej vytvořit. I na důvody zvolených nástrojů i techniky. Nebo na počasí a atmosféru v dětském pokoji. Což už je před desítkami let!

Co bylo tou hlavní motivací? I to je úsměvné! V televizi tou dobou běžela Kouzelná školka (pořad?) s milovanou Dádou Patrasovou a žížalou Jůlií, které má máma až tolik nevelebila… Nicméně! Dáda, ta krásná roztomilá dáma, měla s Julií tradici ukazovat obrázky, které jí namalovaly děti, na obrazovku!

Byly to nejčastěji portréty Julie a Dády. A já strašně toužila po tom, aby se můj obrázek také ukázal v televizi, tak aby to máma viděla! Vařila by si oběd, zády k televizi, jako vždycky a najednou by se z televize ozvalo: „A tenhle krásný obrázek nám zaslala Káťa Kaclíků.“ A zatímco skutečná, živá Dáda, tam někde v televizi (myslela jsem si tehdy, že všechno je živý přenos), by obrázek držela v rukou a poté, co by ho ukázala ještě Julii, by ho natočila i všem ostatním dětem na obrazovku. Přesně v ten moment by se otočila i má máma a řekla by: „Jé podívej, máš obrázek v televizi!“

A o tom to celé bylo.

A to by bylo všechno!

Zázračné všechno.

Jen jeden okamžik zastavení se v čase nad sdílením společné radosti. Díky obrázku v televizi. Chvilka pozornosti, která by nám však třeba utkvěla v paměti a stal by se z toho takový náš malý zážitek. Příběh, který bychom v závěru mohly vyprávět třeba babičce a dědovi, bráchovi a sestřenicím, tetám a strejdům a všichni by se divili a říkali by: „No nepovídej! Vážně?“ A máma by dosvědčovala: „Vážně…“

To byla jakási vyšší motivace. Plán by tedy byl. Bylo to celé vlastně taková malá fantazijní etuda, která tvorbě obrázku předcházela. Plán, byl sám o sobě příběh, či ideální scénář v mé hlavě o tom, proč ten obrázek malovat… Ale! Teď zbývalo ještě to kvantum práce a dřiny. Aby nezůstalo jen u fantazírování…

Motivace, odhodlání, záměr. To všechno jsem tehdy měla pohromadě a teď jsem potřebovala zvolit taktiku, jak toho dosáhnout.

Myslela jsem si tehdy, že Dáda s Julií, jelikož se jim vždycky obrázků v pořadu válely kvanta, ukazují na obrazovku jen ty nejkrásnější a nejpovedenější. A tak jsem usoudila, že se budu přirozeně muset zasnažit, abych ta kvanta předčila a má práce neskončila na hromadách papíru pohozeného kolem nich.

Můj obrázek nesměl zapadnout! Usoudila jsem tedy, že zvolím pro jistotu opravdu velký formát. Formát celého papíru A2, který můj táta Pepa používal ke svým nákresům. A2? Není to tak velké, můžete si říkat. Není to ani A1, ale pro mě to bylo jako mapa světa. Ten rozměr mě omračoval a abych si ještě více pojistila, že můj obrázek nezapadne, rozhodla jsem se do něj nakreslit hned několik obrázků! Ale takových, aby všechny se sebou souvisely!

Hned celý příběh obrázků! Aby je ten obrázek opravdu zaujal. Aby se do něj Dáda s Julií musely začíst! A věnovat mu pozornost o něco déle, než obvykle. Aby ho pro tu svou rozmanitost přidržely na obrazovce o něco déle. Zkrátka, aby to celé nebylo jen tak ledajaké a nemihlo se to ani ve výběru těch, které se na obrazovce objeví.

Klečela jsem teď před tím obrovským papírem a přemýšlela, jak to celé teď provést. Zrevidovala jsem svůj výtvarný arzenál, abych si ujasnila, jaké mám možnosti a shledala, že krom pastelek mám i krásnou sadu pohádkových razítek, a dokonce i tuš. Napustila jsem tedy polštářek pro namáčení razítek a rozhodla jsem se, že ta razítka musím použít všechna!

Tady jsem ovšem objevila první zádrhel… Jak se hodí čert k drakovi anebo ježibabě a vodníkovi? Uvažovala jsem nad pohádkami, které jsem znala, a uvědomila si, že většinou jsou tyto kouzelné postavy v pohádce ojediněle. Dnes bych řekla v roli hlavního antagonisty. Znala jsem pohádky o ježibabě, o princeznách a o Honzovi. O vodníkovi. Drakovi. Ale váhala jsem, jak to bude vypadat, budu-li je chtít všechny dohromady. Přeci jen, má divácká zkušenost s Princeznou ze mlejna, nebo Shrekem, měla přijít později.

Ocitala jsem se ve zvláštní „tvůrčí krizi!“ A zapochybovala nad celým svým záměrem!
Naštěstí však tvůrčí radost převládla a stylistického ani formální vzdělání se mi zatím nedostávalo, takže jsem se chvíli dívala na všechny ty své pohádkové bytůstky a objevila v rámci toho, co už jsem znala, formu, vtip, přes který by to všechno dohromady přeci jen šlo říct vlastní cestou, příběhem, i s happy endem!

Ten šťastný konec mě dělal šťastnou už předem. Jelikož mě skrze něj pomátlo opravdové puzení a radost z stvoření něčeho vlastního, něčeho, co jsem ještě nikdy neslyšela a nikdy neviděla. Něčeho, s čím jsem navíc souzněla a co mi připadalo správné…

Byla jsem šťastná, neboť jsem měla pocit, že jsem objevila způsob, jak by se chudáku hladovému drakovi, který má přeci také právo na život, nemuselo nic stát, jak tomu bývávalo obvykle!

Začala jsem razítkovat. Rýsovat okénka a poté vybarvovat. Razítkovací část byla ta nejhezčí. Rýsování bylo nervy drásající, ale nejnáročnější bylo vybarvování. Na obrázku je znát, jak mi v něm později docházely síly. Dokonce jsem pro hladší postup pak přešla na taktiku udělat jednu vybarvovací část, která se opakuje, vždy u všech razítek najedou. I teď mě bolí bříška prstů od svírání velkých pastelek, svírá se mi zápěstí, předloktí a bolí mě celá paže až po rameno, když si na to vzpomenu…

Z dnešního pohledu to možná nevypadá tak dramaticky náročně, ale představte si dětskou, netrénovanou ruku, jak tlačí barevnou tuhu „v klacku“ do papíru a to ještě cíleně, na konkrétní místa tak, aby vybarvovala opravdu jen to, co by chtěla a nepřetáhla!

Jak mi ubývaly síly a blížil se deadline. Což byl oběd… Postupně jsem to vzdávala, jelikož už to bylo opravdu fyzicky neproveditelné. Obrázek jsem přinesla mámě a řekla, že bych ho chtěla zaslat do Kouzelné školky.

Myslím, že máma už tehdy nad tím vyjádřila nevoli. Daly jsme si oběd.
Dokonce se domnívám, že jsem jej i nějakou dobu potom měla ještě sama ve svém držení a že popisky jsou pozdějším autorským vkladem… Vylepšením, které se obrázku dostalo poté, co jsem už musela chodit do školy, jelikož písmo je příliš dobré, ale je možné, že tohle bylo celé docela jinak.

Každopádně se obrázek v Kouzelné školce nikdy neobjevil…

Ale objevil se znovu v době, kdy jsem to nejvíce potřebovala.

Máma mi ho dávala k narozeninám s omluvou: „Pamatuješ si ho? Podívej, jak je to dokonalý! A podívej se na ten konec! Něco takovýho jsem přece nemohla nikam poslat.“ Zatímco já, fascinovaně skrze něj přijímala nazpět právě tu nejcennější lekci o vlastním vývoji, kontinuu a tvůrčím úsilí…

O úsilí, které stojí za to vést. I o dřině, kterou stojí za to překonávat. O motivaci, tvůrčích nápadech a vůli něco dokončit…

Nakonec mi ten celý obrázek připadá jako modelový případ tvorby, ve kterém vidím snad všechny tvůrčí fáze, jaké zažívám často i nyní, když se o něco nového pokouším a říkám si, že pokud nějaká z těch fází chybí, chybí pak i té tvůrčí dřině něco z toho, co pomáhá onu práci zdárně dokončit.

Poznávám v příběhu tvorby tohoto malého dílka i své nynější nejčastější touhy, obavy i výzvy a vnitřní zápasy a dává mi to poučení do budoucna…

Především poučení o tom vytrvat, věřit a tvořit především s radostí.
A všechny ty malé dramaturgické detaily, které vidím teď, jsou také krásným narozeninovým dárkem, máminým vzkazem i uvědoměním, které mi připomíná, že ač mám před sebou jistě nové výzvy a překážky, je důležité se občas zastavit v čase a uvědomit si to, co vím nyní, na rozdíl od toho, co jsem před tím nevěděla a docenit, jakou dlouhou cestu už jsem si prošla.

A co ty?

Máš také nějaký takový artefakt, který ti je připomínkou tvých začátků a podporou v tom, co děláš i dnes? Poděl se o to se mnou ve skupině Vědomého psaní.

A, a co je to ten Ferda na konci?

To byla dedikace. Ferda je přezdívka, kterou si zvolil jeden vedoucí dětského tábora kam jsem jezdila. Takže vlastně takový televizní pozdrav i jemu. Šifra, které by případně rozumněl jen on. Takže i to věnování tam bylo.

Dokonce na místě, kde by měl být spíše autorský podpis…

To je pro mě taky typické.

Líbil se Ti článek? Poslechni si také povídku zDARma. A pokud bys ode rád/a brzy další povídky a články, nebo bys mě rád/a podpořil/a i v mém dalším tvůrčím usilí, staň se mi patronem či patronkou, viz. tlačítko níž:

Become a Patron!