Vzhůru do audio příběhu. Aneb jaká byla cesta k první nahrávce?

Nedávno jsem s tebou v posledním článku svého No ovšem! blogu sdílela své bloky ohledně psaní.

A jelikož měl tento článek měl mnoho ohlasů, mám pro tebe jeden talší takový, který by mohl působit jako další odblokovačka.

Je v podobě uveřejněné audiopovídky Královský proud, která je nyní na mém webu k zaslání a poslechu  zdarma.

Jelikož ani cesta k uveřejnění audio povídky, podobně jako článků na blogu, nebyla nijak jednoduchá.

Co všechno tomu vůbec předcházelo?

• Když vynechám všechny technikálie spojené s vytvářením vlastního webového rozhraní, kam bych ji mohla umístit.
• Navázání na automatizované posílání skrze emailingovou platformu, tak aby se dostala k posluchačům a posluchačkám takřka kdykoli po pár kliknutích… (Což se odehrálo letos.)
• Musím ještě zavzpomínat třeba na proces masteringu. (Kterého se ujal můj partner.)
• Ozvučování. (Také on.)
• Nahrávání. (Už zas já.)
• Namlouvání.
• Přepisování. (Což se všechno odehrálo zhruba před dvěmi lety.)
• Psaní.
• Psaní prvních draftů.
• Psaní prvních poznámek
• Momentek.
• A hlavně prožívání zážitků, které mě k tvorbě povídky samotné vůbec mohli zavést.

Pak se dostávám k započetí příběhu této povídky k době někdy zhruba před deseti lety.

Někdy věci zkrátka dozrávají.

Ale pokud člověk postupuje kupředu, jak vidno, dojde kam si přál, i když třeba pomalu… Nebo jenom vlastním tempem?

Od zážitku, přes draft, k první verzi. Hotovou povídku. Její první veřejné čtení. Zaslání k talentovkám. Až k audio adaptaci a možnosti její distribuce přes vlastní webovky…

Jsme spolu s ní pro tebe konečně tady a tak je všechno jak má být.

Když na to celé navíc zavzpomínám, jsem ráda, co všechno jsem na této cestě mohla zažít a že se to i přesto, nebo právě proto povedlo.

V době její tvorby

jsem byla v intezivním sebehledání se v psaní a krom žití, práce, četby a studia jsem si přestávala vysnívat ideální příběhy, které by určitě měly být napsány a vytvořeny tak nějak z bůh-dar-ma.

„Jen“ z jakéhosi nevědomého vnuknutí a začala rozvíjet psaní sama ze sebe.

Četbou různé literatury už jsem si tou dobou docházela k uvědomění, že každý příběh je jedinečný.

Veskrze každý mi stál za to číst, tudíž stálo za to jej napsat a tím pádem, jsem začala rozumnět tomu, že každý stojí za to vyprávět!

I když ne každý příběh je vhodný pro každého.

Jednoduché.

Začala jsem překovávat sama sebe v očekávání, že spisovatel(ka) je jakási nad-identita

Nad-entita, která tvoří jako snad sám bůh snad z NIČEHO(?).

Z nad-esence.

Z neznámého.

Z nepostihnutelného.

Z jakého si napojení na génium loci…

Ze samovolného vnuknutí se něčeho nepřekonatelně geniálního…

Překonávala jsem v sobě pocit, že tvorba je něco nepostihnutelného, svatý grál, nebo vesmír sám…

Abstraktního, co příjde jako volání hlasu universa do autorova podvědomí, takže zničehož nic, co ani on sám nebo sama nedokáže postihnout, stvoří něco absolutního a revolučního.
Pokrokového a nepřekonatelného…

A začínala jsem oproti tomu tvořit sama ze sebe,

jelikož jsem už začínala tušit, že to vše, co popisuji výše snad nastává, ale právě až ve chvílích, kdy se člověk tvorbě vydá na pospas sám sobě, sám ze sebe.

Skočila jsem tedy do hýření vlastního života a nechávala se vést proudem psaní k poznání, která právě můj život a má zkušenost obsahuje.

Začínala jsem pracovat vědomě se svou autenticitou.

Začala jsem si psaní pouštět do svého soukromého života, do svého osobního bytí a odhlalovat se v něm až na cévy, nehledně na všechny své nedostatky, které tím sama sobě i ostatním mohu odhalit, ba naopak dělala jsem to snad i kvůli nim.

Aby vyšly najevo.

Právě na to světlo, které mi snad umožní takovou transformaci, která bude v důsledku četbou (a nyní i poslechem 🙂 možná i pro další.

Začínala jsem chápat, že čím více se budu odhalovat a čím hlouběji půjdu, tím více to celé o něčem bude.

Šla jsem v psaní do hloubky

(Jako taková snad vůbec první sonda do této hloubky, byla právě povídka Má živá abeceda.)

A přesně v těch chvílých, kdy jsem cítila stud, bála se reakcí, nebo si připadala hloupě, jsem vycházela těmto pocitům vstříc a nechávala postavy ožívat v celé své ambivalentnosti, citlivosti, v čemkoli co jim jejich, můj, náš vezdejší životní příběh přinášel.

A často jsem pak pozorovala, že se opravdu stávám spíš jakýmsi médiem.

Zprostředkovatelkou něčeho žitého, současného a přitom tak prastarého. Něčeho co není ani tak odrazem toho, co jsem snad mohla sama poznat, ale něčeho, co se samo sebou a psaním, tedy psaným přemýšlením, začíná projevovat i v textu.

A to obzvláště při psaní této povídky, kterou máte nyní možnost si poslechnout v audio adaptaci.

Povídka se totiž odehrává kdesi na dlažbě, v centru periférie, starého města pražského, v přímé blízkosti prý jednomu z těch nejstarších řemesel…

A vypráví příběh lidí, kteří se z té dlažby a okraje centra periférie snaží vyjít, tak nějak se ctí.

Audio povídka Královský proud je jakousi labutí impresí, která jako by vyprávěla jeden z těch nejstarších příběhů, ač je ze součastnosti.

Ze současnosti. odstupu deseti let, který jí umožnil osvobodit se právě v příslušný čas a na příslušném místě od míst i akterů realných.

Z odstupu, který jim z reálna umožnil vyprchat do ztracena a přitom přežít v příběhu.

Přičemž se stala odrazem toho, co se děje nejspíš znovu, jen někde jinde a třeba někomu jinému v našem světoběhu života a universa.

A jak, že jsem ji tedy nahrála?

Na koleni, podobně jako jsem ji napsala.

Ušetřila jsem si na vlastní kapesní diktafon.

(Díky tomu, že byl růžový, a o takový zřejmě nebylo přílíš zájmu, byl navíc ještě levnější, než jeho černá varianta.)

A pak jsem se zavřela na pokoji našeho spolubydlícího bytu a za ranního ticha zabedněná za zavřenými okny a dveřmi, jsem četla a četla, až jsem se téměř vymluvila.

Z několika nepovedených začátků se stalo několik povedených nahrávek.

Z těch, jsme s partnerem vybrali tu nejlepší.

V ní, jsme v některém místě snad možná vystřihli i nějakou část (v audacity), abychom do ní vložili jinou z jiné nahrávky, ale dost možná jsme ji nechali i vcelku?

Tady si už nejsem jistá.

Pak si k tomu celému sedl partner a udělal zvukový design.

Tedy zamixoval do ní ruchy ulice a vruchy života.

Tak jsme doufám využili její potenciál a dali ji všechno to, co jsme v danou chvíli mohli.

Tak jednoduché to celé ve finále je, i když je za tím mnoho času, úsilí a práce.

A co ty?
Také jsi něco nahrál/a?
Nebo se chystáš?

Nemusí to trvat ani deset let 🙂 a než bys rekl/a švec, už to někdo může poslouchat.

Ve skrze totiž stačí jen:

• mobilní telefon,
• zmáčknout record
• a pak výslednou mp3
• rovnou i sdílet s rodinou, přáteli, nebo na sociální sítě

Vlastní web.

Střih.

Mastering ani zvukový design netřeba…

Je to tvá cesta…

A v jednoduchosti je síla.

Vol si ji po svém.

Mou cestu už znáš :).

Ať je ti odstrašením, inspirací nebo výzvou!

Čímkoli zrovna můžeš chtít ♡. Je ti k dispozici a já jsem šťastná, že může být a je mi ctí, že jsi ji dočetl/a až sem.

S láskou

Kateřina

Do audio povídky Královský proud tudy>>.

P.S.: A dejte mi pak vědět, jak se vám líbila…
Zda-li pak jste se v podobném prostředí ocitli?
Z jaké pozice?
Na jak dlouho?
Nebo co vám snad připomněla?