Proč se sbírka Divé abecedy spouští právě na Den dyslexie?

Velkou hybatelkou a inspirací k tomu spustit sbírku právě v tento den mi byla právě jeho zakladatelka, výtvarnice, Alena Kupčíková.

Právě Den dyslexie, který se Alena chystá zapsat i do českého kalendáře, byl totiž součástí cesty Divé abecedy, ještě dříve, než Divá abeceda vůbec dostala své nynější finální jméno a podobu.

Propojení Divé abecedy se Dnem dyslexie začalo někdy na konci mého bakalářského studia na Literární akademii Josefa Škvoreckého.

Mé studium se tehdy začalo chýlit ke konci, avšak má dyslexie se mi začala nepříjemně propisovat nejen do jazykových seminářů, žádosti na případný výjezd na Erasmus, ale i do závěrečné bakalářské práce.

A já tehdy možná docela s překvapením zjišťovala, že se s ní zas jednou budu muset konfrontovat a požádat někoho o pomoc. 

Začala jsem tedy hledat. A narazila právě na Den dyslexie…:

„Když jsem před lety objevila Den DYSlexie, bylo to pro mě úplně zjevení.

Tendy jsem už několik let žila v aktivní snaze na svou dyslexii „zapomenout“.

Osvojila jsem si myšlenku, která mi byla vnuknuta na základní škole, že „dyslexii“ musím zvládnout tady a teď, protože pak, po základce,  už „to“ nikoho nebude zajímat!

Dřela jsem tedy na tom, abych v budoucnu mohla úspěšně „splynout“ a zdatně jsem ji od prváku na střední škole tajila, přes maturitu, přijímací řízení na vysokou školu až zhruba do druháku či třeťáku právě na Literární akademii.

Dyslektička spisovatelkou. Jaký to oxymorón!*

_{(*Oxymóron pochází z řeckého spojení oxys („ostrý“) a moros („tupý“) a v češtině se někdy označuje také jako protimluv. V lingvistice jde o spojení slov, jejichž význam se navzájem vylučuje, například „ohlušující ticho“ nebo „svítání na západě“. :))}

Potírat něco takového však přirozeně nešlo, a při svém spisovatelství, snaze naučit se cizím jazykům i sepisování své první bakalářské práce, jsem na „ni“ musela narážet neustále.

Na Den dyslexie jsem tedy zamířila s nervozitou kolem případného odhalení se s malou dušičkou, i zárodkem naivního nápadu, že by to snad nemusel být, až tak šílený hlásit se, až tuhle jednu výšku dokončím, i s ní, s dyslexií, ještě i na FAMU na katedru Scenáristiky a dramaturgie.

A vskutku, všichni, které jsem ten den na Dni DYS potkala, mi dokonale pomohli nejen pozvolna rozpouštět pochyby o tom, že své nynější studium zvládnu, ale i odvahy k tomu podat si skutečně přihlášku na Famu.

Co mě mohlo přesvědčit víc?
Než potkat právě akademickou výtvarnici Alenu Kupčíkovou, nebo rovnou Famu absolventa, kameramana a režiséra, Jaroslava Černého?

Zcela prakticky mi však při studiu dala oporu i další stállice Dne dyslexie, Lenka Krejčová z DYS-centra Praha.

A tak se rok se s rokem scházel. Já absolvovala jednu výšku, dostala se na druhou a stala se součástí i Dne dyslexie se svými workshopy Tvůrčího psaní.

Na Famu jsem pak společně s Ekaterinou Bessonovou začala vyvíjet dětský komix beze slov tehdy ještě pojmenovaný Žívá abeceda (okazující svým názvem právě na cvičebnice čtení a psaní ze základních škol).

Zpracovávaly jste v něm téma, právě o tom, jaké to je učit se číst, v prvních letech na základní škole, s dyslexií.

Čím více jsme komix konzultovaly, tím více  se ukazovalo, že samo sebou není převážně a jen o dyslexii, ale je takřka o jakémkoli zápolení.

A rozumí mu všichni, kteří kdy s něčím zálolili, zápolí, nebo pomáhají někomu v něčem zápolit

A tak je ve finále pro každého, kdo si rád přečte autentický příběh i bez toho, aniž by uměl číst.

Letos, kdy už máme komix opravdu téměř před vytištěním, nám tedy bylo symbolickou ctí, když jsem se o něm přávě Aleně Kupčíkové zmínila s tím, že je prakticky hotový a ona nám hned nabídla, jej zmínit v tiskové zprávě Dne dyslexie, povzbudila mě k tomu jej tam nejen znovu prezentovat, ale i v rámci něj symbolicky spustit veřejnou sbírku.

Ve jménu letošního motta Dne dyslexie:

Rozeznít hlasy knih se tedy skutečně podařilo spustit sbírku na Doniu, díky které se tento komix může konečně dostat blíž k vydání a k dětem a podpořit nejen je, ale třeba i širší čtenářstvo na jejich cestě při čtení, učení se, ale i v životě obecně tak, jako kdysi podpořil právě Den dyslexie mě!

Jsem moc vděčná, že jste nyní, už tím, že si čtete tyto řádky jeho součástí. Vybrali jste si nějakou z možností, jak jej podbořit, nebo si ještě třeba i další brzy vyberete, jak je budu ještě přidávat.

Díky a těším se na další Den dyslexie, třeba i s Divou abecedou!

Kateřina