Není tomu tak dávno, co mi čas prolétal docela mezi prsty.

Dny. Týdny. Roky, jsem někdy od dob druhého stupně základní školy, až do konce svého druhého vysokoškolského studia běžela svůj životní maraton sprintem.

Často v tahu plnění pomyslných úkolů, požadavků i možná dětské tužby být milováná, přijímaná…

Spolu se mnou však tou dobou společně s vřelostí vycházet ostatním vstříct, jelikož to je dělalo šťastnými, ve mě zřejmě také rostl zlozvyk:

• upozoďovat se,
• odstrkovat vlastní zájmy na později…

Na někdy, někam na pomyslnou půdu v podkoroví, kam budu možná – někdy – moci vstoupit, když zbude chvíle, ve které zrovna také nebude nikdo nic potřebovat.

 

Taková chvíle však často nepřicházela…

Odhaduji, že to celé začalo především někde na druhém stupni základní školy.

Tehdy myslím začalo času na to – jen být – a prostoru na to si – jen tak tvořit – nebo obyčejně hrát – ubývalo.

Začal být cítit školní tlak na studijní výkon.

Ten měl rozhodnout o budoucnosti.

O možnosti volby střední školy.

I prý o roli ve společnosti.

Často se nám vyhrožovalo různými povoláními, která na nás zbudou, pokud nebude mít dobré známky. Tou nejhorší a nejčastější výhružkou našich učitelů, bylo přitom povolání metačů chodníků v tom lepším případě, a prostých bezdomovců v tom horším.

V očích některých učitelů, byl průměr jedna celá dvě rozhodujícím vodítkem proto, zda má žák vůbec zkoušet přijímací řízení na gymnázium.

Průměr jedna celá pět nad čarou, zas hranicí, po které už bylo diskutabilní, zda žákům vůbec umožňovat uvažovat o střední škole s maturitou…

 

Tlak se neustále zvyšoval

Čas jsem se tedy už tehdy, snažila často „zefektivňovat“.

Na MHDčko jsem pádila na skládací koloběžce.

V autobuse se buď učila nebo psala úkoly.

Při výuce využívala prostoje k tomu, abych si, alespoň někdy, přeci jen mohla zaznamenat nějaké vlastní myšlenky, malovat nebo psát deníky.

O přestávkách rychle načítala další látku na další testy nadcházející výuky.

O hodině volna se opět drtila další slovíčka, druhého jazyka té odpolední a v hlavě neustále měla jakési dosahování budoucnosti…

 

Čas s přáteli byl někdy takřka eliminován na chvilky sdílení mezi tím vším.

• Při čekání na autobus,
• čekání před školou na první zvonění
• při čekání ve frontě na oběd

Právě ve frontě na oběd jsem dostala za svůj život nejvíce milostných psaníček…

Naštěstí nepřeberná vynalézavost, mít přitom všem přeci jen zábavu, dává při zavzpomínání si občas pocit, že jsme se přitom všem přeci  neustále bavili.

Já si však i přes všechny ty srandy, neplechy i průsery, kterými jsme to vše dokázali opepřit, zároveň často vzpomínám na pocit, jakoby se mi roční období smrskávala na pouhá pojetí ohledně změny počasí.

Ve smyslu toho, zda je potřeba si vzít ven ještě bundu, spíš více nepromokavou obuv, nebo  je už docela nejlepší netahat se vůbec ani s mikinou…

A často cítila tíseň nad tím, jak mi něco už teď utíká.

Občas se mi zdálo, že jsem příliš v interiéru, přiliš zabarikádovaná, buď v dopravních prostředcích, nebolavicích, či za jinými prkny stolu.

Zdálo se, že jsem na jakémsi pomyslném závodu do svobody někdy v budoucnu, v dospělosti…

Věci, které mě opravdu bavily a po kterých jsem toužila, se odehrávali v pozdně odpolením čase, po škole, kdy už docela ubívaly síly, ačkoli to byly konečně ty milé aktivity, které mi dávaly smysl…

Večer jsem pak přicházela domů prakticky vyspat a převléknout, abych se to ráno celé opakovalo znovu.

Nezřídka jsem večer snovala plány, jak to bude celé jinak, až vyrostu a nebudu muset chodit do školy.

 

A tak to zas šlo, končilo se jaro, nebo se zas začínal podzim.

Měla jsem další narozeniny, nebo byli už zas Vánoce.

Svátky, které jakoby v sobě také neměli mnoho prostoru k usebrání se s rodinou, ale stávaly se často dalším hektickým obdobím, ve kterém toho bylo třeba (krom všech těch domácích úkolů) také mnoho stihnout a oběhat.

Tento životní běh, se mi dařilo začít uzpůsobvat svým snům a přáním až někdy v 19 letech.

Ohledávala jsem jej a ohledávám ho do jisté míry doposud, neboť vše je proces a občas také zas upustím kormidlo.

Avšak přeci jen se blížil zlom.

Jeho podhoubí se začalo připravovat někdy v období před čtyřmi lety, kdy jsem se rozhodla být důsledná v tom, jak, kdy, čím a s kým naplňovat své dny.

Kdy jsem si začala zvědomovat to, na čem mi opravdu záleží, to co je opravdu důležité, oproti tomu, do čeho mě nutili takzvané okolnosti.

S očekáváním dcery jsem své hranice a komfortní zóny začala zpevňvoat a po jejím narození se rozhodla stáhnout do klidu venkava. Ven z města docela.

Věděla jsem, že se chci usadit do klidu, ze kterého bude moct i dcera čerpat.

Zasoustředila jsem se jen na aktivity, které lze vyvíjet z klidu domova, tak abych se necítila být ve vleku svých povinností a dcera nemusela „vlát“ se mnou.

Dařilo se.

Přestěhovali jsme se z města na vesnici a začali žít na chalupě.

Odstěhováním se z města na venkov se mi tak splnil můj dětský sen o bytí v hlubší blízkosti přírodě.
V hlubším napojení se na její cykly.

Nastal čas a možnost, sbírat dozrávající bylinky, plody, pěstovat vlastní úrodu, sbírat houby, těžit dřevo i chovat slepice.

S měsícem na obloze a hvězdami všude kolem se mi konečně dařilo každy den sledovat fáze měsíce, svého menstruačního cyklu, i svého bioritmy v kontextu všech období roku, růstu, dozrávání a sklizní i odpočinku.

Začínala jsem se zas, tak jako tomu bylo v ranném dětství, cítit být cele součástí toho všeho. Být součástí přírody. Přirodou. Samosebou. … Samasebou.

Větší prostor k zastavení se mi dával čas na to, znovuobjevovat i staré obyčeje, zvyky, rituály, pranostiky a svátky.

Skrze jejich sledování, svou malou dceru, i mé vzpomínky mě to vracelo často do dětství, do časů pohádek a záhadných mouder v nich o cyklu roku zakořeněných.

Až se jednoho dne se na nástěnce naší vesnice objevil plakát na oslavu keltského svátku Samhain na hradě Nižbor.

O tomto zážitku jsem sepsala článek: Samhain – Nový rok o něco dřív. – zde>>.

 

Svátek si mě k sobě definitivně zavolal.

Zůčastněním se oslav na hradě Nižbor, jsem ho mohla po té duchovní sféře totiž uchopit i ve svém prostředí fyzického světa, všemy smysly a dokonce i s mou malou a milým.

Ten den jsem si z něj, v rámci běžného kalendářním pojímání, utvořila svůj vlastní milník.

Svůj vlastní moment velkého, jednoročního zastavení se v čase, který je přitom, tak přirozeně krásně ukotvený v cyklu přírody.

V sobotu 22.10. 2022 se mi ho tedy poštěstilo oslavit znovu, a dokonce i na stejném místě. Na hradě Nižbor, tak jako mě k tomu vyzvala příležitost už loni.

 

Co to vlastně Samhain je?

Samhain je pohanský svátek, během něhož se otevírá průchod mezi světy mrtých a živých, takže mohou být všichni v celku, v propojení, zde na zemi.

Připomínáním si svých blízkých již odešlých si je tedy, tak jako tomu máme při dušičkách, lidé přiváděli do života mezi sebe, aby se s nimi v závěru noci znovu rozloučili, a poslali je tam odkud přišli.

Stejně tak, jako  se rozloučili i se svým starým já, i i se starým během roku, který se tento den pomyslně uzavíral, i překrýval, aby mohl započít svůj nový cyklus.

Samhain, byl tedy přeneseně tehdejším rituálem nového roku. Pohanským Silvestrem. Který však čas nevnímal lineárně, ale cyklicky.

Poslední sběr úrody. Uskladňování. I přípravy na očekávané ochlazování, zimu i ukracující se dny, zval právě k tomuto společnému rituálu.

Při kterém se zapalovali ohně, jimiž se lidé mohli očistit a přejít, k onomu usebírání se k ohni domova, do tepla, klidu, odpočinku, a tmy.

V této tmě, ve zpomalení a usebrání se, bylo podobně jako v přírodě možné koncentrovat sílu, která mohla znovu vypučit, v plné síle na jaře.

 

Proč je tedy Samhain, pro mě tak důležitý a proč by mohl být i pro tebe?

Samhain dává příležitost si tento rituál dopřát sám/a pro sebe.

Podněcuje k tomu, zastavit se v čase.
Dát si šírší prostor k tomu si svůj rok uzavřít, možná více vklidu, možná o to niterněji, hlouběji a vědomněji, než tomu může bát možno v čase následujícím, právě v období vánočních svátků a Silvestra.

Umožňuje zreflektovat ten starý už nyní a pověnovat se tomu novému o to důkladněji.

Může být naším vlastním časem k zastavení se a promyšlení toho kdo jsme, kde jsme, jak jsme.

Zkrátka, toho, jak nám v tom všem kolem nás je.

Můžeme se v něm možná s větším klidem rozhlédnout kolem sebe a snad i ve větším poklidu, bez tlaku, v nastalém klidu po hektickém září a přitom ještě před vánoci zkusit třeba rozhodnout do s ním dál, co v časech dalších.

Umožňuje nám snít, mít odvahu o vizi, přáních i výzvách a předsevzetích.

 

Proto všechno a pro mnohé  víc už nejspíš nedám na Samhain dopustit.

Přinesl mi do života nový, rozkošnický rozměr jakési tajné, až tajemné příležitosti, udělat si něco po svém a přitom v souladu (i když ne třeba s okolím) s přírodou.

Oblažující pocit už jen toho, že se mohu zastavit ve svém kole roku o něco dříve, zreflektovat i započít ten nový, o něco dříve před Silvestrem, tedy v jakémsi náskoku, v sobě nese povzbuzení a energii náskoku.

Jakoby se mi přeci jen v nějakým rozměrem, mohl vracet ten „ztracený“ čas, hektickéhomládí.

Ve chvíli, kdy ještě svítí slunce a podzim rozehrává své barvy, jsem díky jeho uctění získala opět příval energie, už jen skrze pocit, že končím i začínám o něco dřív než obvykle, než mi opět začnou kázat pomyslné okolnosti. Než bych se opět dostala do jejich vleku.

Jakobych se přesunula v čase.
Do budoucnosti.
Jakobych opravdu předjímala.
Měla prostor předjímat.
A mohla si v klidu, bez ruchů předvánočních, vánočních i Silvesrovských svátků, závazků a činností, zreflektovat svůj rok minulý, a mohla bez tlaku předsevzetí okolí, promášlet svůj vlastní  rok budoucí, podle vlastních vledů, přání i ideálních kritérií.

 

Ačkoli nebývá a nebývalo mím zvykem dávat si předsevzetí o Silvestru.
Během Samhainu loni v říjnu, jsem si to dovolila.

Dovolila jsem si mít mnohá přání i předsevzetí.

V důsledku toho, jsem pak také Silvestr, slavila a přožívala mnohem radostněji.

S klidem a jistotou, že už jsem si své minulé uzavřela, i vědomím, o svých ideálech, a dokonce už z oné cestu, kterou jse se v tom dalším roce chtěla dál ubírat.

Silvestr se mi tak stal spíše další příležitostí, si v čase „uzávěrky roku kalendářního“, ještě více ozřejmit a ujasnit své záměry i obhlédnout, zda se mi je daří naplňovat, i se ujistit se, že na té cestě opravdu jsem a mám být.

Samhain je zkrátka příležitost, udělat něco jinak, nověji, dříve, lépe, hlouběji, po svém a přitom po staru :).

• Je možností udělat si nový rok o něco dříve.
• Je možností dát si předsevzetí, začít něco, co dlouho odkládáme….
• Je takovou další a přeci větší příležitostí, jako každé novoluní, nebo každé ráno.
• Je totiž takovým, jakým si ho uděláme, pokud se pro něj rozhodneme a proto, je mi tak milým.

Proto, jsem se jej mimo jiné letos rozhodla oslavit také tím, že vás k jeho oslavám tímto článkem ráda zvu.

Oslavte si Samhain, třeba zítra o Novoluní ve Štíru s částečným zatměním Slunce…

Nebo v pondělí 31.10. na kdy ideálně připadá.

Zastavte se na půli cesty mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratm…

A udělejte si nový rok o něco dříve.

V čase, kdy se příroda stahuje sama do sebe, v čase který keltové vnímali jako nový začátek.

Ať už si v novém roce budete přát něco nového vytvořit, napsat, nebo i při starém uchovat, právě nyní si proto vše můžete udělat svůj mentální prostor a uchopit vše kolem v tom fyzickém, o to snadněji.

 

S láskou,

Kateřina

 

P.S. A dejte mi pak vědět, (budete-li si to přát,) jak jste jej naplnili…
Zda jste reflektovali minulost, vizualizovali budoucnot. Nebo ho raději využili k pořádné a k tomu právě předsilvestrovské party? :))

Pokud byste chtěli nějakou inspiraci. Můžete si třeba udělat radost mou povídkou zDARma. A oslavit si ho poslechem 🙂